Naposledy aktualizováno: 24.08.2019 08:11:22
logo

Knihovna Antonína Bocha Libošovice

zpět na seznam galerií


Na skládačně po ostrovech Francouzské Polynésie - Beseda se Slávkou CHRPOVOU

V sobotu 23. března navázala na vernisáž výstavy kreseb Přemysla Dolenského zajímavá beseda. Se Slávkou Chrpovou, šéfredaktorkou časopisu CYKLOturistika a vnučkou atleta, dálkového běžce a vítěze Běchovic jsme se na kole vypravili na dobrodružný výlet na skládacím kole. Úvodní taneční vystoupení navodilo exotickou atmosféru, krásné fotografie prokládané videozáznamem, příjemnou hudbou a zasvěceným vyprávěním odvážné mladé ženy - cykloturistky, přineslo všem účastníkům nové poznatky o životě lidí ve vzdálené zemi uprostřed Pacifiku. Ze Šrámkova domu na Tahiti Rozhovor se Slávkou Chrpovou, šéfredaktorkou časopisu Cykloturistika, připravila její sestra Jarmilka: Výzvou jsou pro ni exotické ostrovy, a tak se svým projektem „ženská ostrovní cykloturistika“ projela na kole dvakrát Kubu, Madagaskar, Kapverdské ostrovy a Francouzskou Polynésii. Z jakého důvodu ses rozhodla spolu s ebicyklisty v čele s panem Jiřím Grygarem vyrazit do Francouzské Polynésie? Potřebovala jsem nějaký další korálek do šňůrky ostrovů, tak když přišel Víťa Dostál, (první Čech, který objel na kole svět) s nápadem, že bych se mohla zúčastnit speciální spanilé jízdy ebicyklistů, neváhala jsem ani chvilku. Společně jsme projeli část Tahiti a ostrov Moorea. Ebicyklisté jsou volným sdružením hvězdářů, takže je jasné, že jejich zraky se upínaly především k jižní obloze. Jednak v roce 2010 uplynulo právě sto let od doby, kdy Milan Rastislav Štefánik pozoroval na Tahiti Halleyovu kometu a hlavně její přechod přes sluneční kotouč, a proto jsme si chtěli tuto událost připomenout a uctít jeho památku. Také si dal tuto cestu pan Jiří Grygar ke svým 75. narozeninám a my měli tu čest nechat si ty krásy hvězdného nebe ukázat právě od něho. Co jste se dozvěděli o jižní obloze? Pan Jiří Grygar nám zasvěceně vyprávěl o Magellanových mračnech, o Alfa Centauri, druhém nejbližším hvězdném systému po Slunci, o Siriovi, nejjasnější hvězdě souhvězdí Velkého psa. Také o Uhelném pytli – tmavé chladné prachoplynové mlhovině v souhvězdí Jižního kříže, která stíní kolektivní světlo hvězd za mlhovinou, a samozřejmě o samotném symbolu jižní oblohy – Jižním kříži. Mě osobně překvapila i informace, že na jižní obloze je všechno obráceně, tedy Měsíc, když dorůstá, tak vlastně couvá, a naopak. A ve dne Slunce „chodí“ přes sever, ne přes jih. Projela jsi se  spolucestovatelkou Lindou Rumlovou sedm z tamějších ostrovů, který z nich je pro tebe číslem jedna? Jednoznačně Huahine, jenž je téměř netknutý masovým turistickým ruchem a je tam minimální provoz. Silnice jsou lemované kokosovými palmami, mangovníky, banánovníky a dalšími stromy tropické vegetace. Čas od času projíždíte ananasovými políčky, obdivujete květenu pestrých barev, míjíte malé opuštěné pláže a u cest si můžete zakoupit spoustu druhů tropického ovoce. Ostrov je hodně členitý a silnice přesně kopírují mořský břeh. A vedou téměř po rovině. Takže je to nejen přírodní ráj, ale i cyklistický ráj. Kromě hezkých zážitků jste si přivezli z Polynésie i nepříjemnou vzpomínku na blížící se tsunami. Jak probíhala evakuace? Jeli jsme na druhou stranu zeměkoule, zaplatili za to celkem hodně peněz a ona si díky zemětřesení v Japonsku přišla tsunami. Po té, co ve tři hodiny ráno houkali sirény, jsme si sbalili pár věci a odešli na nejbližší pahorek, který měl šedesát metrů nad mořem. Z televizních zpráv jsme zjistili, že vlna dorazí v 7.15. Pohled na vyděšené domorodce, kteří vpadli do krámu, vykoupili všechno pečivo a přesouvali se i se všemi opeřenci a dalším domácím zvířectvem do kopců, signalizoval, že bychom opravdu měli být ostražití. Byl to zvláštní pocit vědět přesný čas údajného „konce“… Vyšli jsme tedy po cestě a dále po vyklučeném políčku na nejbližší kopec a naše zraky se upínaly k zatím klidné hladině. Blížila se inkriminovaná doba a my jsme jako správní novináři měli postavené foťáky a kamery na pařezech, přichystané dokumentovat i v kritických okamžicích. Bylo 7.15 a druhé sirény, které měly signalizovat opravdovou hrozbu, se nerozezvučely. Přes korálovou bariéru se překlenula čtyřiceticentimetrová vlnka… Takže jsme nakonec trochu smutně sklapli přístroje a odešli do údolí. V Sobotce jsi promítala projekci o Polynésii a teď také v Libošovicích. Bylo pro tebe příjemné vrátit se na místa, kam jsi jezdila do Recitačního studia Šrámkova domu? Jak vzpomínáš na tyto roky? Na dobu, kdy jsem chodila do Šrámkova domu, vzpomínám s krásnou nostalgií. Byly to radostné dětské roky, kdy jsem jezdila každou neděli vláčkem na nádraží do Sobotky. Teď při projekcích využívám průpravu od paní Šárky Štembergové, která tehdy soubor vedla. Pamatuji si, jak jsme hráli se Šárkou Na kouzelníka, hru na soustředění, či Hututu zase pro cvičení šetření dechu. Moc ráda bych se s ní dnes pobavila a nechala si od ní znovu poradit, protože to byla na hlasovou výchovu odbornice jedna z nejlepších… Musím se už spokojit jen s tím, že ji občas zahlédnu v některé z rolí, které ztvárnila ve filmu či televizních inscenacích. Ty jsi pak ale ze souboru odešla… Ano, po asi sedmi letech a měla jsem tehdy velké výčitky, že jsem od dramatické recitace utekla k tanci a následně pak na konci střední školy zase ke sportu. Ale teď je neuvěřitelné, jak se všechny tři aspekty snoubí v mých přednáškách. Musím dobře mluvit, trochu improvizovat, a to jsme se právě se Šárkou učili. Snažím se reagovat na obecenstvo, na atmosféru mezi lidmi. Někdy i dvě hodiny projekce jsou náročné na hlasivky, takže techniky, které jsem se od Šárky naučila, mi pomáhají hlas šetřit. Deset let po tanečních skupinách mi zase dává jistotu, že mohu předvést i domorodý tanec. A sport, tedy v tomto případě cestování na kole, je zase předmětem celé projekce. Přesto na soubor vzpomínám moc ráda a jsem ráda, že jsem se zase s některými členy mohla potkat při jeho loňském padesátém výročí. Přednáška o Polynésii ale není tvojí jedinou… Takovou vlajkovou lodí jsou Kapverdské ostrovy, o kterých lidé moc nevědí. A přitom tato ostrovní země má s Českou republikou spoustu společného. Žijí zde velmi pěkní a zajímaví lidé a dobře se tu jezdí na kole… Promítám i Madagaskar a teď mě čeká příprava projekce o sólo cestě po poutní cestě Via de la Plata ve Španělsku. To už sice není tak exotické, ale zase se tam může vydat každý v každém věku. Je to tedy malá pozvánka pro všechny, kdo by se tam chtěli vydat a okusit genius loci méně známé poutní cesty do Santiaga de Compostela.

A_to_je_tanečnice_Slávka
cestovatelka_Slávka_Chrpová
Eva_s_Mirečkem
Jarmilka_s_Alenou
návštěvníci_besedy
Slávka_tancuje
Slávka_tančí
Slávka_tanečnice
Slávka_vypráví
Slávka_vypráví_posluchačům
sobotní_odpoledne
tanečnice_z_FP